Jak si říct o pomoc – a nebát se toho

Říct si o pomoc je jeden z největších aktů odvahy.🫂

Ne proto, že bychom byli slabí. Ale proto, že jsme konečně ochotni sundat masku silných. 🤝 Ve společnosti, která nás učí, že ideál je zvládat vše bez pomoci, může být žádost o podporu vnímána jako selhání.

Ale právě tady začíná lež, kterou si mnozí nevědomě neseme – lež o tom, že hodnota člověka roste podle toho, kolik unese bez opory. Dlouhá léta jsem měl pocit, že ten, kdo je silný, nikoho nepotřebuje. Že zvládnout všechno bez zaváhání je známka vyzrálosti. A že říct: "Potřebuju tě" znamená ukázat slabé místo, které může být zraněno.

Jenže čím víc jsem si dokazoval, že to zvládnu sám, tím víc jsem se vzdaloval sám sobě. Zvenku v pořádku. Uvnitř unavený, zahlcený, prázdný. 😞 Pomoc jsem vnímal jako výsadu. Něco, co si musím zasloužit. Až jednoho dne už to prostě dál nešlo. Tělo řeklo dost. Hlava přestala fungovat. A já jsem zůstal stát na dně, bez scénáře, bez strategie, bez úsměvu.

A právě tam – v tichu, kde jsem se nemohl o nic opřít – jsem poprvé vyslovil nahlas:

"Takhle to už neutáhnu."

Bylo to nejzranitelnější, co jsem kdy udělal. A taky nejvíc lidské. Protože říct si o pomoc není selhání.         Je to návrat....K sobě.... K druhým.... K pravdě. 🧘‍♂️

Je to moment, kdy se přestáváme snažit udržet iluzi o sobě – a dovolíme si být skuteční. Mnozí se bojí požádat o pomoc, protože mají špatné zkušenosti. Možná někdo odmítl….Možná někdo řekl, že přeháníme. A tak se člověk naučí držet si všechno pro sebe.

Jenže co když právě ta slova "potřebuju tě" nejsou slabostí, ale klíčem k hlubšímu vztahu? 🔑                   Pomoc totiž není jen o řešení problému. Pomoc je přítomnost.                                                                       Není to o tom, že někdo za nás něco vyřeší. Je to o tom, že s námi někdo chvíli zůstane v tom, co právě je. Bez soudů.... Bez očekávání.... Srdcem.... ❤️

Strach požádat o pomoc často pramení z obavy, že budeme na obtíž.                                                               Ale co když je pravda úplně jiná?                                                                                                                                Co když je kolem nás víc ochoty pomáhat, než si myslíme – jen o tom nedáváme vědět?                               A co když tím, že si o podporu řekneme, dáváme i druhému dar – možnost být součástí?

👉 Požádat o pomoc neznamená nezvládat. Znamená to být pravdivý.

Zralost nepoznáme podle toho, kolik uneseme, ale podle toho, kdy si dovolíme říct: "Tady už sám/a nejdu."     Zastav se teď na chvíli.                                                                                                                                         Nadechni se.                                                                                                                                                                      A zeptej se v tichu:

"Je něco, co teď opravdu potřebuju – ale z nějakého důvodu to dusím v sobě?"

Možná je to jen drobnost. Možná je to něco velkého. A možná právě dnes je ten den, kdy si dovolíš požádat o podporu.                                                                                                                                                                       Ne proto, že nejsi dost. Ale proto, že si zasloužíš být nesen/a. 💫